Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

Ach, můj milý Bože, jaké země jsem projel, v jakých nebezpečenstvích býval, za kolik dnův chleba nevídaje, a ze všeho mi můj milý pán Bůh pomohl; a nyní ve své milé vlasti nevinně umříti musím. Odpustiž pane Bože mým nepřátelům.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic právem patří mezi přední hudební skladatele období renesance u nás. Narodil se s na Klenové roku 1564 (mimochodem ve stejný rok jako William Shakespeare či Galileo Galilei). V té době Klenovou vlastnil jeho otec Jiří Harant z Polžic a Bezdružic. Ve dvanácti letech na přání otce odjel do Innsbrucku, kde získal značné vzdělání. Sloužil na dvoře arcivévody Ferdinanda Tyrolského, se kterým procestoval značnou část Evropy. Naučil se latinsky a řecky, kromě toho ovládal němčinu, italštinu a španělštinu a nečinila mu problém ani francouzština a hebrejština. Kvalitní vzdělání získal i v zeměpise, historii, literatuře, právu, vojenství a hlavně v hudbě, ve které dosáhl značného věhlasu.

Ve dvaceti letech se oženil s Evou Černínovou z Chudenic, která ale záhy zemřela. Zůstali po ní dvě děti. Smrt milované ženy byl rozhodně jedním z důvodů k cestě do Svaté země, kterou podnikl se svým švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic. Cesta započala roku 1598. Z Plzně se vypravili do Benátek, odkud se na lodi Silvestra připluli k břehům Kréty a Kypru. Po krátké přestávce na další lodi přistáli v palestinské Jaffě, odkud se již jen na oslech vydali k Božímu hrobu. Cesta zpět byla díky přepadení skupinou Arabů těžká. Kryštof Harant i Heřman Černín při něm málem přišli o život. Přesto se jim ale nakonec povedlo dostat do Egypta, Alexandrie a lodí zpět do Benátek. Heřman Černín zde zůstal, Kryštof Harant pokračoval domů, kam dorazil roku 1599. Z této dlouhé poutě vzešlo jeho nejznámější dílo Putování aneb Cesta z království českého do Benátek a odtud do země Svaté, země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii ležící, které sám vydává roku 1608.

Doma ho bohužel čeká nemilé překvapení – úmrtí svých dvou dětí na mor.

Záhy poté se dostal do služeb Rudolfa II. V této době si také bere svou druhou ženu Barborou Miřkovskou z Tropčic, vdovou po Karlu Škopkovi, pánu hradu Pecka. Jejich dcera Rozina Alžběta opět zemřela, tentokrát při porodu, který nepřežila ani matka.

Jeho třetí žena se jmenovala Anna Salomena Hradišťská z Hořovic a na Vildštejně. S ní měl tři syny a dceru.

Na hradě Pecka se Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic dlouhá léta věnoval hudbě. Z jeho děl se dochovala malá, ale významná část jeho tvorby, která jej řadí k největším skladatelům své doby. Zachovala se mše na motivy madrigalu L. Marenzia a dvě moteta. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic byl pravděpodobně ovlivněn tehdejšími skladateli, kterými byly hlavně Jan Trojan Turnovský či italský skladatel Luky Marenzio.

Po smrti Rudolfa II sloužil Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic ještě nějaký čas na dvoře Matyáše, který ho vyslal na další dlouhou cestu do Španělska aby tam odevzdal Řád zlatého rouna z pozůstalosti Rudolfa II. K sepsání jeho druhého cestopisu již ale nedošlo, neboť Bílá hora se nezadržitelně blížila…

Roku 1618 Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic přestupuje k víře podobojí. Roku 1619 hlasuje pro Ferdinanda Falckého, což se mu stalo osudným. Za jeho krátké vlády zastával Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic vysoké místo prezidenta České komory. Již jen jeho funkce stačila k tomu, aby ho na jeho hradě Pecka zatkli roku 1621 vojska Albrechta z Valdštejna. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic byl odsouzen ke ztrátě majetku i života a popraven stětím 21. června 1621 katem Janem Mydlářem na Staroměstském náměstí v Praze. Pohřben byl do kostelní hrobky na hradě Pecka.

Jeho manželka si poté vzala Heřmana Černína z Chudenic, kdysi Kryštofova přítele. Navzdory přání Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, aby jeho děti byli vychovávány ve víře podobojí, svěřila Anna Salomena děti do rukou jezuitů.